The London Case » Vortex

Oh, merde, tak tohle se opravdu nepovedlo, milý Hastingsi. To sice Poirot nikdy neřekl, ale na konto své nové hry by to prohlásit mohl. Vývojáři ze skotského studia Blazing Griffin se vrátili k Poirotovi a navázali na svůj prequel s podtitulem The First Cases z roku 2021. V adventuře Agatha Christie – Hercule Poirot: The London Case se slavný belgický detektiv vydává do Londýna a poprvé se setkává se svým budoucím dobrým přítelem Arthurem Hastingsem. Dohromady je svede první společný případ, když z londýnské galerie zmizí vzácný obraz zapůjčený z Bruselu. Naneštěstí je i přes zajímavou premisu tenhle nový příběh pro fanoušky Poirota, mezi něž se počítám, poměrně bolestivý.

Mrzí mě to, ale tahle recenze se ponese v duchu zklamání. Tentokrát jsem neodolal a alespoň zběžně prolétl recenze ze světa, protože mě opravdu zajímalo, co na tohle říkají ostatní. Nevycházel jsem přitom z údivu, jak shovívavě někteří kritici k titulu přistoupili. Nezmiňuji to proto, abych byl záměrně v opozici, nebo jiné verdikty shazoval. Naopak tím chci říct, že možná by někdo z vás také nesoudil novinku tak přísně jako já. Ale já nemám na vybranou. Her podle Poirota nebo obecně Agathy Christie vychází méně, než by člověk očekával a přál si. Je to s podivem, vzhledem k tomu, jak slavná “značka” to je. Není to ovšem polehčující okolnost. Jako fanoušek historických detektivek mám od takové hry, když se konečně objeví, o to větší očekávání. A pak je tu samozřejmě konkurence Sherlocka Holmese od zkušených vývojářů z ukrajinského studia Frogwares, kteří sice také neatakují úplnou špičku, ale jsou výrazně dál a nabízejí víc po stránce hratelnosti i technického zpracování.

Agatha Christie – Hercule Poirot: The London Case je menší hra, a to respektuji. Na Steamu se prodává za 30 eur, na Xbox Storu za 1149 korun a na PlayStation Storu za 1049 korun. Má tedy nižší cenovku, ale ta neomluví úplně vše. Na druhé straně jde o slavnou licenci a vydává ji známá francouzská společnost Microids, která má slušné renomé a řadu úspěšných adventur na kontě. Takže není třeba hledat zbytečné alibi. Hra vás uvítá jednoduchým hlavním menu a velmi strohým nastavením. Příjemným bonusem je oficiální česká lokalizace formou titulků, které ale bohužel na některých místech vypadávají. Minimálně na PlayStationu jsem se setkal s místy, která nebyla přeložená. To je nicméně něco, co asi vzniklo při implementaci češtiny a nepochybně se to opraví. Kromě úplně základních věcí pak už máte možnost jen rozhodnout, zda vám hra v případě nesnází naservíruje nápovědu u dedukcí.

Je docela vtipné, že Arthuru Hastingsovi propůjčil svůj hlas Alex Jordan, který kromě mnoha jiných her daboval poslední díly série Sherlock Holmes od Frogwares. Na hudbu se mě neptejte, protože ve hře nezazní skoro nic zajímavého.

Příběh odstartuje na lodi mířící do Anglie a čeká tu na vás tak trochu jiný Poirot. Slavný belgický detektiv ještě není tím mužem, kterého známe z románů či televizních a filmových adaptací. Ale už k němu má relativně blízko. Skutečnost, že mu propůjčil hlas a tvář někdo jiný než jeden z jeho známých představitelů, pro mě není na překážku. Vím, že by si každý přál podobnou hru, v níž by si svou slavnou roli zopakoval David Suchet. Ale Poirota hráli i další známí herci. Před ním třeba Peter Ustinov a po něm například Kenneth Branagh. S tímhle žádný problém nemám. Jsem realista. Neočekával jsem Sucheta a zrovna podání Poirota a dabing, o který se po The First Cases znovu postaral Will De Renzy-Martin, se mi docela líbil. Mimochodem, je docela vtipné, že Arthuru Hastingsovi propůjčil svůj hlas Alex Jordan, který kromě mnoha jiných her daboval poslední díly série Sherlock Holmes od Frogwares. Na hudbu se mě neptejte, protože ve hře nezazní skoro nic zajímavého.

Problém spočívá v tom, že celý zážitek od počátku degraduje technické zpracování a hratelnost. Příběh a scénář jsou relativně slušné, i když nedosahují mistrovství Agathy Christie a stěží by vyprávění obstálo jako normální kniha. Na to je celý případ až příliš obyčejný a ničím vyloženě nepřekvapí. Shazuje ho ale to ostatní. Grafika je velmi slabá. Na statických obrázcích ještě nepůsobí izometrické scény vysloveně špatně a některé lokace jako ulice jsou i docela pěkné. Většina interiérů je ale v praxi velmi fádní a zastaralá. Pro lepší orientaci má naštěstí hráč možnost otáčet kamerou okolo Poirota, aby viděl do všech koutů a rohů, ale nejde to plynule, vždy jen o 90 stupňů. Navíc se při pohybu kamerou Poirot pokaždé na chvíli zastaví. Není možné přirozeně současně ovládat postavu a plynule otáčet pohledem, což vás za chvíli začne štvát. V některých situacích je dokonce kamera fixní a nemůžete s ní otáčet vůbec.

Ve hře je naprosté minimum cutscén v pravém slova smyslu nebo animací. Aby rozhovory nepůsobily tak staticky, kamera sjede z ptačí perspektivy blíž k postavám, ale je to spíš na škodu věci. Většina postav nevypadá opravdu pěkně a i když jsou stylizované, připomínají spíš jakési karikatury. Postrádají zcela mimické svaly, o nějakých emocích nemůže být vůbec řeč. Při hovoru většina z nich jen naprázdno klape pusou, jako tomu bylo ve hrách před lety. Není to hezké, nevypadá to přirozeně a můžete zapomenout na to, že by z jejich výrazů bylo možné něco vyčíst. U detektivky by přitom právě mimika a emoce měly hráči předávat nějaká důležitá vodítka. Stalo se mi i to, že během své repliky neotevírala pusu daná postava vůbec. Pozoruhodné jsou i glitche, jako je rotující obojek, který se sám pomalu otáčí okolo krku jedné z dam, jako by ožil a měl svou vlastní vůli. Velmi nehezké jsou také přechody mezi jednotlivými lokacemi. Pokud se nacházíte třeba v hale muzea, cestu do jiné místnosti nebo patra odděluje loading. Už to samo o sobě je na pováženou. Nechtěně komicky ale působí gesta, která v takových situacích Poirot udělá. Když ho vyzvete, aby šel do schodů, otočí se kolem své osy, aniž by pohnul nohama a udělá jakýsi pomyslný krok většinou úplně jiným směrem, než kam má jít. Podobně se snaží vzít při průchodu dveřmi za pomyslnou kliku. Ale po klice se chápe Poirot i v případě, že má projít jen obyčejnou chodbou, kde žádné dveře nejsou. Mezi lokacemi cestujete poměrně často, přecházíte z místnosti do místnosti, takže je to po chvíli opravdu otravné. Stejně jako nepřirozený pohyb belgického detektiva. I když ho ovládáte přímo, nerealisticky se točí okolo své osy jako hráči basketbalu ve starých titulech. A pokud s ním chcete jít jakoukoli jinou než maximální rychlostí, nepřirozeně se “klouže” po podlaze, jako by bruslil.

Možná si pomyslíte, že to je sice všechno mrzuté, ale třeba to vyváží samotná náplň hry. Musím vás zklamat. Není to katastrofa, ale opravdu to není dobré. V první řadě při vyšetřování nemůžete udělat chybu. Existuje jen jedna správná cesta a tou musí projít úplně každý. Nechte si snít o tom, že byste měli nějakou svobodu nebo možnost obvinit nesprávného člověka. Hra je navíc velice snadná, až banální. Opravdu mě zaskočilo, jak detektivka s Poirotem v hlavní roli odmítá potrápit vaše šedé buňky mozkové. Příběhem jsem procházel prakticky na autopilota, aniž bych se musel výrazně soustředit a vyšetřování je tak nezáživné, že jsem při hraní opakovaně usnul. Teď si asi říkáte, že to záměrně přeháním, do hry se strefuju, nebo se ji snažím zesměšnit. Ale není v tom žádná nadsázka. Doslova jsem usnul před televizí s ovladačem v ruce. Při několika seancích. Na vině nebyla únava. Ale místy je hra tak nudná, že prostě neudrží vaši pozornost a člověk se musí do dalšího postupu i přes nízkou obtížnost nutit. Z letargie mě vytrhl snad jen jediný moment, kdy jsem si chvíli nevěděl rady. Paradoxně to byla menší hádanka nesouvisející přímo s případem, kdy jsem se snažil nejprve najít a pak vylákat z úkrytu kočku v kostele. Neprozradím vám přímo řešení samozřejmě, ale celý problém spočívá v tom, že musíte fast travelovat z lokace do lokace a po celém městě náhodně hledáte, co by se vám k tomu hodilo. Takovou věc pak najdete prostě někde, aniž by to mělo jakoukoli logiku.

Ostatně na cestování si zvykněte. Rychlými přesuny z místa na místo strávíte dost času. Lichotivě nepůsobí ani Poirotovy průpovídky, když správně použije nějaký předmět, nebo rozlouskne nějakou záhadu. Neustále přitom opakuje stejnou frázi a když provede na stejném místě interakci znovu, okomentuje to Poirot, jako by věc právě odhalil nebo něco udělal poprvé. Stejně tak ostatní postavy při rozhovorech používají do zemdlení stále stejné fráze. Hastings, s nímž často něco konzultujete, je v tom naprostý přeborník a soustavně vás zasypává stejnými lichotkami a údivem. Při vyšetřování a sestavování hypotéz mě zase zklamalo, jakým laxním způsobem autoři přistoupili ke spojování indicií a stop. Myšlenkový palác Sherlocka je úplně někde jinde. A na některých místech vzbuzuje pochybnost i dvojice, kterou máte propojit, aby Poirot pokročil v případu dál.

Ve hře vystupuje jen pár postav a navštívíte překvapivě málo míst. Ačkoli podle databáze HowLongToBeat se hráči v průměru dostali na konec za 6 hodin, což není nijak mnoho, přísahal bych, že to v mém případě bylo ještě mnohem rychleji. Tak za 4 až 5 hodin. To je opravdu málo. Možná u toho ostatní také občas usnuli. Neuspokojilo mě ani finální rozuzlení, které je scénářem sotva průměrné a herně podprůměrné. Sice Poirot už tradičně shromáždí všechny podezřelé, aby před nimi následně několik dlouhých minut exhiboval, jak to máme rádi, ale chybí tomu atmosféra i nějaké překvapení. Je mi líto, že to musím říct, ale tohle se opravdu moc nepovedlo. A můžeme jen doufat, že další chystaný Poirot nám chuť spraví. I když z hlediska marketingu také příliš nerozumím tomu, proč titul Agatha Christie – Vražda v Orient Expresu rovněž od Microids dorazí na trh už v říjnu, aby si obě hry vzájemně lezly do zelí.