Terra Invicta – -apkrig

Slůvko varování předem: Kdybyste snad čekali hru podobnou XCOMu, tedy kombinaci dlouhodobé strategie a intenzivních taktických přestřelek, budete spokojení jenom napůl. Terra Invicta se věnuje pouze tomu prvnímu – komplexnímu pohledu na naši planetu a postupně i celý zbytek sluneční soustavy. Žádné vojáčky tady vlastnoručně ovládat nebudete.

Místo toho budou vaše prsty tancovat po vodících drátkách celebrit, kazatelů, politiků, podnikatelů, vědců a dalších významných osobností, které získáte do svých služeb. Vaše úplně první a nejdůležitější bitva totiž vůbec nespočívá ve vymalování stěn mimozemským mozkem. Vy na svou stranu musíte získat co největší část populace matičky Země.

Který stát při vás bude stát?

Jakmile se objeví první důvěryhodné informace o tom, že na Zemi přistál jakýsi mimozemský život, lidstvo – jak to tak v případě existenciálních krizí rádo dělává – se roztříští na spoustu různých frakcí. Okamžitě vzniknou tajné společnosti s různými cíli: Jedna věří tomu, že mimozemšťané nás chtějí zničit, takže je potřeba je zničit dřív, další by s nimi ráda komunikovala a učila se od nich, jiná by zase chtěla okamžitě vybudovat co nejvíc únikových lodí a prchnout do hlubin vesmíru. No a najdou se i tací, co by se po vzoru organizace ETO z Problému tří těles emzákům nejradši podřídili jako štěňátko, které si před predátorem lehne na záda a ukáže bříško.

Vy se můžete stát kteroukoliv z těchto frakcí (a zdaleka jsem nevyjmenoval všechny). V tu chvíli začíná zápas: Posíláte svoje agenty do všech možných koutů světa, tuhle se pokusíte svrhnout vládu v Bolívii, která je věrná vašim konkurentům, tady se sami vetřete do přízně dosud neutrálním Egypťanům. No a jindy rovnou naplánujete únos a vraždu nepřátelského agenta.

Postupem času se otevřou možnosti infiltrovat klíčové instituce jednotlivých států. Například si jako svůj cíl vyhlídnete Kazachstán kvůli jeho kosmodromu Bajkonur, který se bude náramně hodit, pokud jednoho dne hodláte na oběžnou dráhu vysílat své vlastní družice. Nejprve ovládnete masová média, pak rovnou uplatíte a pod palcem zmáčknete celou vládu.

Od té chvíle si můžete s Kazachy dělat, co se vám zamane, třeba i ovládat jejich armádu (kdyby tedy nějakou pořádnou měli). Nebo zajistit, aby zrušili své spojenectví s Ruskou federací a zkusili se místo toho připojit k Evropské unii, pokud vám něco takového hraje do karet. Případně do země prostě nalít obrovské množství investic, aby vaše nové hájemství vzkvétalo – a třeba i ten sovětský kosmodrom maličko modernizovalo.

Pochopitelně platí, že čím mocnější, stabilnější stát, tím obtížnější je získat nad ním kontrolu. Například ovládnout Českou republiku není zas tak složité, pokud jste dost bohatí a vytrvalí, ale Amerika nebo Čína? Na to v raných fázích hry radši nesázejte.

Hra simuluje reálné politické vztahy mezi zeměmi, a dokonce i současné konflikty jako například válku na Ukrajině. Což se v jednu chvíli stalo daleko relevantnějším problémem, než bych kdykoliv čekal. V prvních fázích hry za odbojovou skupinu Resistance jsem se totiž spíš rozkoukával, protože uživatelské rozhraní není vyloženě přátelské, a než mi konečně došlo, co se děje, byla většina zajímavých velmocí včetně Německa, Francie, Británie a třeba i Brazílie zabraná.

Putinův kámoš

Infiltrovat moskevský režim překvapivě netrvalo dlouho – stačilo vhodně aplikovat vliv a co nevidět jsem měl v moci úplně všechno, od masových médií po armádu. Armádu, která právě páchala válečné zločiny na Ukrajině. Upřímně, uvažoval jsem nad tím, že se odtamtud stáhnu, čistě pro klid v duši, ale nakonec vyhrály dva argumenty, proč útok úspěšně dokončit. Zaprvé: Je to jenom hra. Zadruhé: Čím silnější Rusko, tím větší šance, že zničíme mimozemšťany.

Zatímco se Evropská unie nořila čím dál tím hlouběji do tenat různých kolaborantů a prospěchářů, kteří se chystali zradit lidstvo, já dobyl Ukrajinu, pak ještě Gruzii, uzavřel spojenectví se všemi svými ostatními loutkami a taky s Čínou, zmanipuloval Česko, Dánsko a Portugalsko, aby vystoupily z EU, a nechal vojsko, ať potírá zatím stále nepříliš agresivní mimozemšťany, kdekoliv přistanou. No a pak jsem zahájil výzkumný a technologický boom, jehož cílem bylo dostat na oběžnou dráhu naši vlastní vesmírnou stanici, z níž bychom poté mohli expandovat dále do vesmíru.

Ano, Terra Invicta simuluje nejenom pozemskou politickou situaci, ale i zbytek naší sluneční soustavy, a to včetně všech možných planetek, asteroidů a dalších šutráků, které by mohly posloužit jako vhodná základna nebo těžební lokalita.

Samozřejmě musíte nechat svoje vědátory, aby přišli s efektivnějším pohonem raket a spoustou dalších vynálezů. S každým dalším se vám ale otevírá úplně nový svět. Hra počítá se skutečnými fyzikálními zákony, proto musíte svoje družice a lodě vysílat k cíli tehdy, kdy je k tomu vhodně natočená Země, stojí vás to klidně i roky času a přistát na prvním asteroidu je otázka mnoha hodin hraní. Postupně se ale propracováváte k tomu, že z čistě pozemských politických manipulátorů disponujete vlastními vesmírnými flotilami, až to skoro působí, že hrajete několik her v jedné.

To dobré a to špatné

Mimochodem, ač byste to možná od nezávislé hardcore simulace nečekali, Terra Invicta je výborně napsaná. Už jsem říkal, že se jí daří prodávat iluzi skutečného světa řízeného skutečnými fyzikálními zákony, ale ona vám to všechno ještě tak krásně vysvětlí! Každý nový vynález doprovází text i s příslušným citátem, abyste trošku tušili, jak že vlastně funguje ten nový motor, a není to jenom suchý vědecký výklad, ale příběh. Jak na to ti naši vědci přišli, co to znamená pro lidstvo a tak dále.

A texty jsou to nesmírně pěkné. Evokativní, evidentně vytvořené skutečně talentovanými spisovateli a zkontrolované editory, se sebejistým slohem a bez pravopisných či stylistických chyb. U nezávislých her, které se na příběh přímo nesoustředí jako na svou centrální mechaniku, na něco takového nejsem zvyklý – vlastně si nevzpomínám, že by mě některá kvalitou svých textů takhle příjemně překvapila.

Co až tak příjemné není, je tempo hry a její dynamika. Terra Invicta totiž umí být příšerně zdlouhavá – každých pár týdnů vysíláte agenty na mise, které toho ale vlastně moc nezmění, ať už selžou, nebo uspějí. A protože jsou vaši pohůnci limitovaní v tom, jaké konkrétní akce můžou provádět, provádějí pořád ty samé. Což může být po chvíli vyloženě ubíjející.

Častokrát jsem hrál třeba dvě hodiny v kuse a na konci neměl dojem, že jsem něco valného ztratil nebo získal. Politická situace se maličko pohnula, vynalezli jsme pár nových technických blbinek, mimozemská flóra vyrašila v jedné další provincii. Ano, občas dojde k monumentálním událostem, jako když některý stát zničehonic použije nukleární zbraně, mimozemšťané nahradí premiéra klonem nebo konečně ovládnete americkou ekonomiku, ale tyhle momenty jsou od sebe častokrát hodně vzdálené.

Terra Invicta mě vlastně do velké míry bavila proto, že jde o složitou, důvěryhodnou simulaci toho, jak by asi lidstvo reagovalo na přílet mimozemšťanů, spíš než že by to byla skutečně zábavná strategie. Na to po mně chce příliš mnoho pozornosti, trpělivosti a boje s uživatelským rozhraním – a dává mi příliš málo dramatických důsledků mého vlastního jednání.

Navíc ji pořád trápí bolístky předběžného přístupu. Chybí tooltipy, které by osvětlily některé hůř srozumitelné koncepty (upřímně, celé rozhraní by si zasloužilo významný redesign). Někdy není úplně jasné, proč se děje, co se děje, například když se najednou změní procenta úspěchu nějaké akce. Stejná věc může být označovaná různými jmény – úkol říká „build a base“, přitom máte postavit „outpost“.

No a pak tu jsou vyložené chyby. Nejvíc mě potrápil asi špatně nastavený tutorialový úkol, který mi přikázal vypustit průzkumnou sondu. Jenže když jsem ji vypustil, úkol se nesplnil. Zkusil jsem to asi pětkrát, vystřelil sondy k několika různým tělesům… Pořád nic. Až po víc než roce herního času, kdy první sonda přistála na prvním asteroidu, úkol najednou pípnul, že je tedy splněn – hra mi pogratulovala, jak se mi start povedl, a že teď prý musím nějakou dobu čekat, než stroj doletí na místo. Mezitím že budeme dělat něco jiného. No, nemusím a nebudeme!

A stejně to byla zábava. Terra Invicta je nedoladěná, obtížně proniknutelná, občas příšerně zdlouhavá, ale i když si mého času zrovna nevážila, dokázala ho osvěžit fascinujícími okamžiky. Mainstreamový hit z ní nebude, tím jsem si naprosto jistý, a fanoušci XCOMu, které nejvíc bavilo napětí ze soubojů a náhlého umírání vojáků, by se měli porozhlédnout jinde. Ale jestli jste ochotní se nechat maličko potrápit, čeká vás skutečně unikátní strategický zážitek. A to je v dnešní době vzácnost.