Recenze Far Cry 6 » Vortex

Co je symbolem Ameriky, ptal se snad v jiném životě Jaromír Jágr z televize a hned si odpověděl – žvejkačka. Tedy, americká žvejkačka. Nezáleželo na tom, že její chuť vydržela jen chvilku, protože když už nebyla moc dobrá, prostě jste si utrhli další kousek. A jak je to s hrami od Ubisoftu? Jsou všechny stejné a když vám jedna nechutná, sáhnete po další? A jak dlouho tohle ještě může fungovat? To je ale otázek, co? Tak aspoň vidíte, co se mi honilo v hlavě při hraní Far Cry 6 – žvejkačky a Ubisoft. Jinými slovy se snažím touhle kulhající paralelou vystihnout, co můžete očekávat od dalšího dílu téhle bláznivé série, a pokud by to ani teď nebylo jasné – vítejte všichni, kdo nemáte rádi změny a novinky.

Největší Far Cry

Myslím, že na konto šestého dílu Far Cry toho už nejen na Vortexu zaznělo spoustu. Nepochybně víte, že se ze Spojených států přesouváme do Karibiku. Hlavním tématem je partyzánská válka, kterou svým jistě příkladným chováním rozpoutal pan diktátor Castillo. Hlavním hrdinou je Dani Rojas – muž, či žena dle vašeho uvážení – bez možnosti volbu v průběhu hry měnit třeba jako ve Valhalle. A pravděpodobně vám ani neunikl příslib, že Far Cry 6 bude zase o kousek větší a pompéznější záležitostí nežli předchozí díly. Po přibližně 25 hodinách mohu potvrdit, že vývojáři nelhali, možná ale byli příliš skromní, protože ostrov Yara, sestávající z několika regionů a přidružených ostrůvků, je doslova monstrózní a přejet z jednoho konce mapy na druhý může trvat dle zvoleného dopravního prostředku dlouhé minuty. Nejsem přitom úplně přesvědčený, že je to dobře, protože symbolem probíhající revoluce v podání Ubisoftu je redukce očekávaného počtu obyvatel na její téměř až neuvěřitelně nicotný fragment, což se neoddělitelně pojí s převážně nenaplněným pocitem, že Yara skutečně žije. Společnost vám ale samozřejmě budou ve velkém dělat ozbrojené jednotky, zkopírované po celém ostrově na takřka identických místech s tím, že jejich variabilitu vyplýtvá Far Cry 6 už v prvních několika hodinách. Příjemné je, že po vás nezačnou ihned pálit, jako tomu bylo v předchozích dílech, takže se můžete doopravdy zastavit a vydat se kamkoliv vás napadne. Na koňském hřbetu, v autě, na traktoru, pěšky nebo třeba letadlem.

V takovém případě zjistíte, že jednotlivé regiony nevypadají vůbec špatně, i když je od sebe pravděpodobně nerozeznáte. Vývojářům se nicméně podařilo velice obstojně zachytit atmosféru karibského ostrova – přibližně asi jako kdybyste sledovali reklamu na hodně drahý kubánský doutník – a hra pochopitelně přichází i s kýženými kontrasty. Podél životem bujících džunglí se táhnou rozpraskané silnice. U nich stojí polorozbořené shluky baráčků s opuštěnými rozhrkanými traktory. A támhle na kopečku jde právě hlídka Castillovy armády s dvěma odsouzenci na smrt. Vše ještě dokreslují velmi působivé efekty počasí, odrážející se i v celkovém barevném tónu a jsou chvíle, kdy budete zřejmě jen koukat a užívat si výhled do krajiny. Jenže tohle všechno je jen iluze, hollywoodská kulisa, která i při opakované snaze najít něco zajímavého nad rámec libivé, i když už ve smyslu animací a detailů poměrně zastaralé grafiky, prostě a jednoduše selhává. Asi nejcitelnější je to v hlavním městě, kterým se vývojáři chlubili už dlouho před vydáním. Ano, jeho rozloha odpovídá prvnímu vcelku velkému ostrovu, který po drsném úvodu navštívíte, ale protože je vyhlášeno stanné právo a lidé mají absolutní zákaz vycházení, jde v podstatě jen o hřiště s vojáky, na kterém si máte cvičit stealth do té doby, než vás někdo neuvidí a nezačne pro Far Cry tak typický chaos. Jenže v případě Esperanzy nejde vejít téměř do žádného domu, všechna místa, která vás dostanou nad, nebo pod úroveň ulice, jsou křiklavě označena a vše působí dojmem, že někdo jednoduše chtěl, abyste hráli přesně podle předem stanovených pravidel. Týká se to také nešťastně nastaveného spawnování nepřátel, kteří se znovu a znovu rodí ve větších lokacích a postupně vás vlastně donutí k tomu, abyste se přestali skrývat a dělali zase to, co se od Far Cry zřejmě automaticky čeká.

Dělej, co ti řekneme

Odráží se to i v předem nalinkovaném příběhu, ve kterém Dani Rojas – v mém případě muž – nedostane možnost cokoliv ovlivnit. Je ve vleku událostí, které se odehrají v úvodu, a ačkoliv ho nikdo nezná a s nikým z partyzánů ještě bok po boku nebojoval, je v podstatě automaticky pasován do role univerzálního vojáka, který má drtivou většinu věcí zařídit sám, až se tomu ostatní postavy podivují. Ano, ještě před tím, než vykřiknete, že je to přeci hra a je jasné, že hráč na sebe tak nějak musí vzít tuhle úlohu, aby všechno fungovalo, dovolím se opět vymezit vůči přesvědčení vývojářů, že tím dělají svým hrám dobrou službu. Problémem totiž není jen Far Cry, ale také další série, které z výrobních linek Ubisoftu pravidelně sjíždí. Téměř všechno ve Far Cry 6 postrádá logiku a jedinými uvěřitelnými momenty jsou chvíle, kdy se vám či celému týmu partyzánů v rámci předem připraveného scénáře příběhu něco nepodaří. Do té doby ale budete narážet na velmi bizarní chvíle, například když vám někdo zavolá s dotazem, jak je na tom úkol, který jste přitom od volajícího obdrželi před několika vteřinami a ještě pořád od něj nejste s Danim vzdálení více než sto metrů. Podivné jsou také chvíle, kdy se někdo z doprovodného ansámblu postav snaží brnknout na trochu vážnější strunku a vyzve vás, abyste pro něj zjistil informace o místě, na kterém už dlouhá desetiletí nebyl. Tak se tedy na tu výpravu proti proudu času vydáte – je to po silnici přibližně 600 metrů, a pak doleva do kopce… Dává vám to smysl? Chtěli byste třeba sledovat seriál, který by jednotlivé dialogy podával tak hloupě a neuvěřitelně? Opět, respektuji, že hra není seriál natož kniha a že všechno musí být zkondenzované, co ale tyhle dlouhé roky opakující se nešvary ve hře prostě nahradit něčím jiným, abyste si v každé vesnici nepřipadali jako na místě, které je zcela odtržené od celkového dění?

Ještě víc tenhle nepříjemný pocit podtrhuje hlavní záporak, zmiňovaný diktátor Antón Castillo. V podání herce Giancarla Esposita jde o velmi charismatického vůdce, který je v zájmu výhradně dobrých úmyslů neméně šílený a zvárcený jako jeho předchůdci. Momenty, kdy se objeví na scéně, patří k těm nejlepším, které Far Cry 6 předkládá, zapomeňte ale na to, že by vás jimi hra chtěla potěšit přehnaně často. Cutscén s Antónem Castillem je vyslovená hrstka a většinou působí jen jako dovětek k vašim činům, než přímá reakce. Odehrávají se zpravidla na úplně jiných místech, než na jakých se partyzánská buňka právě pohybuje a v sérii několika krátkých epizod se snaží vysvětlit, o co Castillovi vlastně jde. Paradoxně je proto mnohem zajímavější Antónův syn Diego, který v příběhu sehraje důležitou roli a je důvodem, proč mohu úplný závěr hry bez výhrad a velmi nečekaně pochválit. Na druhou stranu tím ale nechci vyvolat pocit, že nic dalšího, co v kůži Daniho prožijete, už nestojí za zmínku. Zcela pochopitelně nabízí hra několik velmi povedených misí, v nichž je jednou zajímavý souboj, podruhé nečekaný zvrat a potřetí třeba způsob, jakým se v rámci dané mise dostanete k jejímu finále. Vyvažují tím úkoly, v nichž se náplň v podobě vystřílení nějakého místa jen donekonečna opakuj, což může být s přihlédnutím k recyklaci celkové šablony Far Cry už docela otravné. Šmahem odsoudit také nejde všechny postavy – i když je většina z nich vážně úplně pitomá a mnoho lidí ve hře vypadají jako karikatury. Skvěle působí například vůdkyně skupiny Libertad Clara Garcia, která je konzistentní ve svém přístupu a je jednou z mála vážných postav, s nimiž přijde Dani do kontaktu. Stejně ale převažují polosvlečení blázni a generátory na tvrďácké hlášky, o to se rozhodně strachovat nemusíte.

Zbraně jsou tím nejdůležitějším

Co se mi na Far Cry 6 líbí hodně, je změna v přístupu k vývoji postavy, i když by bylo trefnější mluvit spíše o rozšiřování vašich možností. Bez ohledu na příběh a spoustu výplňových misí či aktivit, Far Cry zůstává i nadále střílečkou. A k té potřebujete zbraně. Právě tímto směrem se pak vydali vývojáři z Ubisoftu a odstranili ze hry RPG prvky v podobě perků či odemykatelných schopností, aby věnovali veškerou pozornost právě vašemu arzenálu. Jednotlivé zbraně, rozdělené do obvyklých skupin, získáváte postupně s narůstající hodností – zástupným mechanismem pro definování vaší úrovně – s tím, že je můžete postupně vylepšovat a přizpůsobovat. Jde o tlumiče, gripy, ale také třeba odlišnou munici, díky čemuž můžete i z poměrně jednoduché a nepříliš silné zbraně učinit nástroj, kterým projdete celou hru. Nutnost disponovat surovinami, vhodnými pro nákup vylepšení a dalších, samo-domo vyrobených super silných zbraní, řeší doslova všude se povalující harampádí, které začnete sbírat takřka automaticky pokaždé, když na něj narazíte. Ačkoliv se může zdát, že monotónnost, se kterou otevíráte stále ty stejné bedny, abyste sebrali střelný prach a uklízíte krabice rozsypaného skla, může být ubíjející, četnost surovin alespoň u mně způsobila ignorování faktu, že je i tahle část designu na hlavu postavená a spíš jsem si užíval, že nemám prostředků nedostatek a hlavně, že se za materiálem pro craftování nemusím hnát přes půl mapy do rajónu nějakého zvířete. Vlastně se nemusíte hnát nikam, využijete-li pomoci svých Bandidos – úderné skupiny, kterou můžete vysílat na vlastní mise a nechávat od nich stahovat z okolí všechny potřebné suroviny tak nějak automaticky. Anebo to dělat vůbec nemusíte, jako většinu z vedlejších úkolů, což jsou jen další plusové body pro už tak rozmáchlou hru.

Hraní v kooperaci

Jak už jsme předesílali u dojmů z preview verze, Far Cry 6 obsahuje dvoučlennou kooperaci, prostřednictvím které můžete projít celou kampaní. Bohužel ale hra nepočítá s tím, že byste se chtěli od partnera odpojit a jít třeba v mezičase sbírat suroviny nebo vzít nějakou základnu útokem sólo. Hráči se k sobě teleportují, pokud se příliš vzdálí, což může vstupovat na některých místech i do plnění misí na větším prostoru. Co se týče speciálních misí, které mají postupně přibývat, jde opět jen o chvilku akce v základně, skrze kterou se musíte probojovat k bombě a následně ji transportovat na určené místo. Bomba se ale zahřívá, takže musíte volit cestu stínem či korytem řeky, což zní na první pohled zábavně, ale jednou asi stačí. Náplň druhé mise je přitom úplně stejná, jen se odehrává na jiném místě…

Co se týče oněch vlastnoručně vyrobených zbraní – tzv. Supremo – i pro jejich odemknutí stačí suroviny, protože se o jejich zařazení do vašeho inventáře postará pan Juan s náležitě prořízlou pusou. Pominu-li, že každé druhé slovo tohohle chlapíka s kloboukem je guerrilla, zbraně jsou poměrně užitečné a jsou schopné i s patřičným vylepšením řešit opravdu vážné problémy. Salva raket vystřelených z Daniho batohu sundá z oblohy vrtulník. Vystřelovač kovových tyčí zase přišpendlí ke zdi i ty nejsilnější protivníky. A plamenomet… bude za zvuků partyzánské písně Bella Ciao podpalovat plantáže s tabákem. Bez toho posledního bych se určitě obešel a vlastně i bez poznámky od Daniho, že tohle už někde viděl. Na druhou stranu, aspoň hlavní hrdina mluví a v cutscénách vystupuje tak, jak ho máte oblečeného. Zasluhuje si to pochvalu hned na několika úrovních – jednak za dabing obou pohlaví a jednak za možnost změnit vizuální podobu jednotlivým kouskům Daniho garderoby při zachování statistik úplně jiného kousku výbavy. A to jsem uvítal hned několikrát, kdy na sebe Dani opět po vzoru vlastnoruční výroby věší podivné kousky, které zrovna neodpovídají tomu, co by chtěl mít nenápadný partyzán na sobě.

Voláme po Far Cry Origins

A přibližně takhle by se dala shrnout celá hra – Far Cry 6 je něčím, co by asi skutečný partyzán neoznačil za hru, která má prezentovat způsoby partyzánské války. Až příliš moderních vlivů vstupuje do jinak značně závažného a těžkého tématu, takže z něj znovu činí jen parodii. Užít si to poprvé ve Far Cry 3 bylo fajn. Podruhé ve Far Cry 4 zajímavé zejména díky změně místa. Ale po šílené pětce a New Dawn znovu? A co víc, vývojáři – patrně už trochu v koncích s konceptem – začali dělat to, co jim jde nejlépe, tedy nafukovat rozměr hry a snažit se hráče doslova umlátit obsahem. Ten ale není zábavný, jen pořád dokola stejný a prázdný, skoro jako kdyby existovaly tabulky, podle kterých si to lidé z Ubisoftu odškrtávají. Myslím, že nemá smysl ani poukazovat na aktivity jako je hraní domina nebo zuřivé souboje kohoutů v duchu tradičních bojovek. Pravděpodobně také očekáváte, že ve hře budou nějaká skrytá místa s odměnami. A tušíte správně, když do toho ještě přimícháte závody aut, rybaření, stavbu základen a další hromadu aktivit a činností, ze které už skoro bolí hlava. Abyste totiž mohli udělat jednu věc, musíte udělat několik věcí před tím a výsledkem jsou zase další věci, které ve hře můžete dělat, abyste v ní strávili delší dobu. Pořád dokola, bez špetky viditelného zásahu designérovy ruky.

I když jsem si hraní Far Cry 6 užíval víc než pátý díl, a o poznání víc než New Dawn, dobrou náladu z povedených rytmů, oprýskaných starých amerických aut a svěžího prostředí bohužel začaly vytlačovat nepříjemné pocity, že by si Far Cry zasloužilo své assassínské Origins. Tedy přerod v něco nového, podobného, ale přesto jiného, protože stávající titul – byť s vysokými produkčními hodnotami, rozlohou a obsahem, který jiná studia v takové míře a tempu nejsou schopna vydávat, zůstává opět jen mírně nadprůměrným titulem.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *