Recenze Agatha Christie – Vražda v Orient Expresu » Vortex
Krátce po vydání hry Agatha Christie – Hercule Poirot: The London Case tu máme další případ slavného belgického detektiva. Tentokrát se však nejedná o nový příběh, ale naopak jeden z vůbec nejproslulejších. Poirot se vrací v adventuře Agatha Christie – Vražda v Orient Expresu, jejíž lokalizovaný název už napovídá, že se novinka dočkala oficiální české lokalizace formou titulků. Aby to ale nebylo tak snadné, ani v tomto případě se nejedná o zcela věrnou nebo dokonce doslovnou adaptaci. Příběh z roku 1934 je totiž přenesen do žhavé současnosti. Navzdory tomu, že to samo o sobě může na někoho působit jako bezmála svatokrádež, nevnímal jsem to jako překážku. Naopak jsem byl velmi zvědavý, zda druhý Poirot v těsném závěsu dokáže vydavateli napravit reputaci po nepovedeném Londýnském případu.
V roce 2006 vyšla adventura Agatha Christie: Murder on the Orient Express od společnosti The Adventure Company, v níž dokonce Poirotovi propůjčil svůj hlas jeho nejslavnější představitel David Suchet.
Zprvu je třeba zdůraznit, že obě hry sice vydává francouzská společnost Microids, ale zatímco Agatha Christie – Hercule Poirot: The London Case byla dílem studia Blazing Griffin, novinku má na svědomí interní tým Microids sídlící v Lyonu. Už na Gamecomu, kde jsem si obě hry vyzkoušel poprvé, bylo patrné, že Vražda v Orient Expresu (Expres skutečně s velkým E na rozdíl od knižního překladu nebo televizní a filmové adaptace) má výrazně větší ambice. Autoři se tu podle mě chtěli přiblížit produkci Forgwares a tomu, jak vypadají moderní díly série Sherlock Holmes. Nicméně se jim to naneštěstí podařilo jen zčásti. A problémem určitě není skutečnost, že se tu na rozdíl od novějších her v podání Frogware nepohybujeme v otevřenějším světě. Nebo alespoň ne většinu času. Co byste ostatně očekávali od vlakových vagonů a několika stíněných, byť luxusních kupé…
Začít určitě musím tím, jak je tahle adaptace věrná předloze, a jak se to vlastně má s jejím zasazením. Mě samotného sice přesun do moderního světa vysloveně nepotěšil, ale ani jsem ho nevnímal jako překážku. Víc jsem byl zvědavý na to, jak si autoři poradí s celkovou modernizací příběhu a zapojením současných rekvizit. A samozřejmě také na skutečnost, jak na mě bude působit samotný Poirot. Důležité je v této souvislosti také připomenout, že stejný příběh už se jedné hry dočkal. V roce 2006 vyšla adventura Agatha Christie: Murder on the Orient Express od společnosti The Adventure Company, v níž dokonce Poirotovi propůjčil svůj hlas jeho nejslavnější představitel David Suchet. Možná i proto se v Microids rozhodli jít trochu jinou cestou. Jejich Poirot přitom není vůbec špatný, zachovat si své typické rysy i vrtochy, i když se autoři nesnaží napodobit Sucheta. Vlastně si myslím, že se snaží jít co možná nejodlišnější cestou, při níž se nezpronevěří původní postavě. Tohle se jim podle mě docela povedlo. Už dřív jsem mluvil o tom, že obliba Sucheta je zcela pochopitelná, ale měli bychom respektovat, že tuhle postavu hrála a bude hrát celá řada dalších představitelů. Mezi nimi hvězdy jako Peter Ustinov, Alfred Molina nebo v poslední době Kenneth Branagh. Právě posledně jmenovaného herní detektiv připomíná nejvíc. Je to taková spíš trochu cool variace na Poirota.
Slušně dopadla i snaha přenést příběh do současnosti. Pokud vás tahle skutečnost děsí, měli byste vědět, že velkou část času strávíte v prostředí slavného vlaku, který natolik přesvědčivě evokuje dobou atmosféru, že jsem občas skoro zapomínal, že se nacházíme v roce 2023. Jen tu a tam přijde ke slovu nějaká moderní technika. Ostatně na kolejích se autoři také poměrně přesně drží předlohy, možná dokonce víc, než jsem očekával, když avizovali změny a rozšíření, které mají překvapit i fanoušky. Vystačíte si tedy až na malé výjimky s tím, co Poirot ve třicátých letech. Těmi novinkami v příběhu autoři mysleli v první řadě hratelné pasáže ve Spojených státech. Sem se párkrát přesuneme v rámci flashbacků a vystřídáme i postavu. Druhou hrdinkou je tu totiž policistka Joanna Locke. Okolnosti jejího vyšetřování bych raději neprozrazoval, oba případy spolu samozřejmě souvisejí, a milovníci originálu zřejmě už tuší, o co tady alespoň přibližně půjde. Kromě krátkého prologu, který nabídne jednoduchý tutoriálový případ na rozehřátí, ale k největší odchylce dojde až v závěru hry. I když, v závěru… Když hra zdánlivě asi po sedmi nebo osmi hodinách končí, zjistíte, že vás čeká ještě epilog. Ten vám přitom zabere dvě, možná dokonce tři další hodiny a výrazně rozšiřuje původní příběh.
Zda, jde o dobrý nápad a důstojnou expanzi, už asi bude muset každý fanoušek posoudit individuálně. Já sám chápu, proč se vývojáři rozhodli, jak se rozhodli. A pravdou je, že jde o docela odvážný krok. Na rozdíl od amerických flashbacků má tento nový obsah i nějaký spád a je poměrně atraktivní. Ale nejsem si jistý, zda lze v principu prostě navázat na mistrovský originál a snažit se doplnit Agathu Christie. Ostatně právě její příběh totiž drží hru po dlouho dobu těsně nad vodou. Je to zvláštní rozpor a další důkaz, že před definitivním koncem by člověk neměl činit unáhlené závěry. Protože zatímco k větší části hry mám z hlediska gameplaye velké výhrady, právě rozsáhlý epilog mi přišel herně nejzdařilejší, ale zase podle mě nedokáže scénářem podle očekávání konkurovat předloze. Problém je v samotné náplni. Po mnoho hodin se titul hraje skoro “sám”. Hra je mimořádně jednoduchá. Existuje jen jedno správné řešení a cesta. Nemůžete se v podstatě dopustit chyby. Čelíte banálním úkolům a hádankám, lze-li to tak vůbec nazvat. A když už se náhodu přeci jen spletete, máte možnost se kdykoli znovu a znovu bez jakéhokoli postihu opravit. K tomu máte navíc neustále k dispozici velkorysou několikastupňovou nápovědu. Troufnu si říct, že by to byl obrovský problém pro jakoukoli adventuru. Je to o to větší problém pro detektivní žánr, který by měl stát na tom, že cítíte výzvu. A máte pak přirozeně radost a pocítíte zadostiučinění, když překážku překonáte a problém rozlousknete. To tu z velké části postrádám.
Disproporční francouzskou chůvu možná budete podezřívat z toho, že jde ve skutečnosti o nepříliš dobře maskovaného reptiliána vydávajícího se za člověka. Ale nakonec má prostě jen opravdu ohyzdný model.
Když se nad tím zamyslím, větší část hry jsem proklikával skoro na autopilota, takže je hratelnost degradovaná na sérii rozhovorů, což může být pro někoho až nudné. Zejména, když se bavíte se stále stejnými postavami ve stejných kulisách. Tento stereotyp se zjevně také autoři snažili rozbít za pomoci sekvencí v USA, ale tady bohužel vyšetřování probíhá podobně primitivním způsobem. A když už narazíte na nějaký náznak problému nebo potřebu vlastní invence, jedná se zpravidla o nějakou minihru, která naneštěstí zřídka souvisí se zbytkem hry. Takhle jste třeba uprostřed pátrání po vrahovi nuceni plnit pro své spolucestující zcela banální, nedůstojné a z kontextu nesmyslné službičky, které by po vás nikdo určitě nechtěl. Už před vraždou na vlakovém nástupišti pomáháte kuchařům skládat věci do vlaku ve stylu Tetrisu, později sháníte recept na zákusek, přesouváte krabice v nákladním vagonu nebo opravujte odšťavňovač. To mi přišlo upřímně řečeno zcela bizarní. Joanna Locke ve Spojených státech sice musí zneškodnit bombu, otevřít trezor nebo zprovoznit elektrické vedení, což už zní smysluplněji, ale řešení je opět až příliš snadné a svět plný do očí bijících nápověd, které ještě hrdinové náležitě okomentují, aby je nikdo nepřehlédl.
O to větším překvapením pro mě byly poslední hodiny hry. Jako by je snad navrhoval někdo jiný. Najednou autoři popustili uzdu fantazii, zjevně je neomezovala ani předloha a přišli také s mnohem více hádankami a úkoly v pravém slova smyslu. Z povahy věci nemohu zacházet do podrobností, ale mohu prozradit, že se podíváte do nových lokací, budete přepínat mezi oběma postavami, vzájemně si pomáhat a řešit jeden puzzle za druhým. I když tak rozsáhlý epilog nevezme asi každý na milost stran příběhu, herně jednoznačně předčí celou větší první část. Jako bychom tu měli najednou víc iniciativy a možnosti opravdu se do vyšetřování ponořit. Ale nenechte se mýlit, ani tady vás autoři nenechají udělat chybu, nebo o něčem skutečně rozhodnout. Zvedne se jen výrazně množství hádanek a jejich obtížnost. Co zůstane při starém, je také systém řešení vycházející na několika místech opět ze Sherlocka. Takže vás čeká opakované rozpoznávání postav, řazení událostí do správné posloupnosti, propojování souvisejících stop a obecně práce z důvěrně známou myšlenkovou mapou.
Velmi rozporuplně na mě celou dobu působila grafika hry a technické zpracování. Se stylizací problém nemám. Vlastně se mi docela líbí, že se titul nesnaží být na pohled realistický, ale má určitý šmrnc. Jenže o tohle kouzlo na mnoha místech vlastní vinou přichází. Na první problém narazíte ještě v Istanbulu. Špatný lip sync u mnoha postav, zejména těch vedlejších dnes už nevypadá dobře a nejde zakrýt ani stylizací. Některé postavy při mluvení divně cení zuby a není to prostě hezký pohled. Ruku v ruce s tím jde bohužel také velmi chabá mimika. Většina postav jako by snad neměla ve tváři žádné svaly, mají strnulý výraz, z nějž nelze absolutně nic vyčíst. Namísto obličeje na vás hledí svými prázdnými “mrtvými” talíři a za jejich pohledem není vůbec nic. Je to o to větší problém, že se autoři snaží o nějakou filmovou výpravu, jde o detektivku, a proto se přímo nabízí, že bychom z tváří měli vyčíst nějaké emoce. Co si dotyčný myslí? Bojí se, zlobí, něco skrývá, pochybuje, má výčitky? O tom si můžete nechat leda zdát. Nic na způsob L.A. Noire nemůžete očekávat.
V některých momentech to působí až nechtěně komicky. Když má někdo plakat, nebo být smutný, obvykle “hraje” jen tělem, lomí rukama a podobně. Podle tváře byste absolutně nepoznali, jak se dotyčný cítí. Nebo spíš výraz vypadá zcela jinak, než má. Animace obecně jsou velmi slabé, jde spíš o jednoduché scénky než interaktivní film. Leccos bylo vidět i v našem streamu včetně župánku, který je vymodelovaný rovnou tak, aby to působilo, že vlaje za postavou. No nepůsobí, iluze nefunguje. Navrch některé postavy připomínají jakési zvláštní stereotypní karikatury – turecká pokojská nebo japonský šéfkuchař například. A nejde jen o jejich vzhled, ale také dabing zdůrazňující obvyklá klišé. Jiné postavy mají přitom poměrně pěkné hlasy včetně samotného Poirota. Jestliže se ale nad některými prvky grafiky ve vlaku pozastavíte, měli byste se obrnit trpělivostí před prvním přesunem do USA. Zde hra působí, jako by ji snad modeloval jiný tým. Rodinný dům vypadá jako nějaká nedodělaná prezentace od developera a množství ošklivých postav mě opravdu zarazilo. Prim v tomhle směru hraje jednoznačně disproporční francouzská chůva, kterou možná budete podezřívat z toho, že jde ve skutečnosti o nepříliš dobře maskovaného reptiliána vydávajícího se za člověka. Ale nakonec má prostě jen opravdu ohyzdný model.
Autory bych pustil k reparátu
Vzhledem k vyřčenému je asi nutné mávnout rukou nad maličkostmi, jako je fakt, že všechny postaví vystačí jen s jedním oblečením a za několik dní se nepřevléknou. Pochválil bych i hudbu, akorát mi přišlo, že se zdejší smyčka až příliš rychle vyčerpá a opakuje často dokola. Pokud jde o český překlad, jeho existence je samozřejmě velkou výhodou a činí už tak jednoduchou hru ještě přístupnější. V principu jsem neměl s lokalizací problém, ale občas narazíte na nějakou chybu nebo nedomyšlenost. V titulcích se vyskytuje pár překlepů nebo místo, kde je popleten rod ve vztahu k mluvící osobě. Trochu paradoxní je, že lokalizace zašla tak daleko, že přeložené jsou i banální nápisy ve vagonech, které by spíš mohly a měly zůstat v původním jazyku. A naproti tomu občas narazíte na nějakou pasáž třeba v deníčku, kde překlad schází. Párkrát jsem potkal nějakou topornější frázi, ale výhody lokalizace samozřejmě převažují nad nějakým tím drobným zaváháním.
Na konec hry se dopracujete za nějakých 10 hodin. Bohužel není možné prohlásit, že by se i přes zjevnou snahu Poirot v podání lyonského studia dokázal dostat na úroveň Holmese od Frogwares. Ačkoli je to výrazně lepší než nedávný The London Case, Vražda v Orient Expresu s ním bohužel sdílí mnohé podobné atributy. Po většinu času je to velmi snadná, přímočará adventura bez možnosti udělat chybu nebo něco skutečně ovlivnit. I novinka trpí na mnohé chyby technického rázu. Naštěstí ale vypadá lépe, vydrží vám mnohem déle a na samém konci přeci jen autoři předvedou, že když chtějí, dokáží ze sebe vymáčknout víc. Možná i proto bych chtěl k vlastnímu překvapení v jejich podání vidět dalšího Poirota. Dal bych jim rád ještě jednu šanci. Snad by ale bylo zajímavější, kdyby navázali vlastním příběhem, než aby se opět pokusili takhle polovičatě rozvíjet už existující případ.
