Dying Light 2: Bloody Ties

Znáte ten okamžik, když se po čase vracíte k nějaké hře, ať už kvůli tomu, že jste mezitím měli na práci/hraní jiné záležitosti, nebo kvůli novému DLC, a musíte se pracně rozvzpomínat nejen na zákonitosti herního světa, ale i na ovládání a příběhové nuance? Tak právě v tomto duchu se nesly moje první momenty v rozšíření Bloody Ties pro Dying Light 2 Stay Human, pokračování zábavné zombie parkour akce, které jsem recenzoval letos v únoru.

Tentokrát bez buginy

Tehdy jsem si svůj výlet do zombiemi (a mnoha jinými problémy) postiženého města Villedor užil, rovnou ale přiznám, že jsem na něj také v průběhu dalších měsíců v záplavě jiných odehraných her úplně zapomněl. Vývojáři ze studia Techland nicméně už před vydáním slibovali dlouholetou podporu, kterou jim navíc s ohledem na zkušenosti s předchozí hrou můžeme bez problémů věřit.

Jenže zatímco první Dying Light dostal skvělý nášup s rozšířením The Following, které nás vzalo na venkov a obdarovalo nás parádním zombokombajnem v podobě rychlé buginy, Bloody Ties jsou veskrze průměrným dodatkem, kvůli kterému se ty výše zmíněné vzpomínací patálie nevyplatí absolvovat.

Do Bloody Ties můžete naskočit prakticky hned po začátku hry. Nepředstavují žádný náročnější endgame obsah, na který by si mohl troufnout jedině pečlivě vylevelovaný a vybavený dobrodruh. V podstatě stačí absolvovat prolog a následně se na mapě porozhlédnout po nové misi First Blood.

DLC se točí kolem zvláštní arény, ve které se ti drsnější a nebojácnější přeživší zombie apokalypsy snaží získat věhlas a pověst těch skutečně kvalitních bijců. Hlavní hrdina Aiden Caldwell se setkává s mladíkem jménem Ciro, který je synem současného šampiona arény Carnage Hall a jako takový se samozřejmě chce prosadit a udělat si jméno. V tom mu brání především drsný jinoch s ještě drsnější přezdívkou Skullface, takže se, jak jinak, brzy dostanete do velmi standardního a předvídatelného kolotoče rodinných pout, pomsty a dalších veselic.

Snadné rozhodování

Bloody Ties stojí příběhově zcela mimo hlavní linii a funguje jako uzavřená samostatná část hry, problém ale je, že je příliš krátká a vše se děje překotnou rychlostí. V kombinaci s nepříliš povedeným scénářem a dialogy je pak velmi těžké udělat si k jakékoli postavě nějaký hlubší vztah. Tím ovšem hovořím z pohledu hráče, protože dobrák Aiden se s Cirem zná pár minut a je okamžitě velmi hluboce zainvestován do jeho životních osudů.

Ani v tomto příběhovém rozšíření nebudete ochuzeni o zásadní dějové volby, které ovlivní závěrečné vyznění, jenže pro ně platí výtka z minulého odstavce. Jen těžko po mně autoři mohou chtít, abych se nějak výrazněji zamýšlel nad osudem postavy, která je mi úplně ukradená a ještě si lámu hlavu nad tím, proč by k ní měl Aiden cítit cokoli hlubšího. Z celého DLC prostě na dálku smrdí přístup „vymysleli jsme, že do hry dáme arénu, tak tam k tomu hodíme nějakou omáčku, aby se neřeklo“. Tohle by mohlo fungovat třeba měsíc po vydání. Téměř rok poté už těžko hledám motivaci vypínat Ragnarök, Pentiment nebo multiplayer v Call of Duty.

Veteráni ostrouhají

Jestli na něčem Dying Light 2 rozhodně nešetřil, pak to bylo množství nejrůznějších výzev, které jste po městě mohli plnit. Nemohu se tedy ubránit mírnému zklamání z toho, že právě výzvy jsou to hlavní, co budete v rámci Bloody Ties dělat. S ohledem na téma rozšíření vás asi nepřekvapí, že se budete muset popasovat s mnoha nástrahami arény, nečekejte ale žádné zvláštní či nápadité překvapení.

Pokud byste čekali, že hra pořádně otestuje vaše schopnosti a prověří, jestli jste se něco naučili, sněte dál. DLC je přístupné hned od začátku, pamatujete? A tak musí být veškerý obsah dostatečně přístupný i pro úplné zelenáče, kteří se se soubojovým systémem Dying Light 2 teprve seznamují.

Kromě živých protivníků si rozšíření samozřejmě vypomáhá obrovským množstvím nemrtvých, naštěstí aspoň v tomto ohledu přišlo na nějaké ty nové typy. Jinak se ale budou vaše čepele a palice zakusovat do nepřátel, které dobře znáte, bez nějakých větších variací.

Koncept arény navíc bohužel nedokáže využít jeden z hlavních pilířů hratelnosti Dying Light 2, a sice parkour, takže je akce vlastně mnohem méně šťavnatá než v otevřeném světě, který skýtá mnoho možností vyžití. Autoři sice do rozšíření naházeli i několik závodních výzev, ale pokud jste odehráli původní Dying Light 2, asi už jich máte za sebou přehršel.

To je v zásadě možná největší potíž, se kterou se Bloody Ties nedokáže vypořádat. Když totiž do DLC naskočíte s Aidenem, který už má za sebou hlavní příběh, nedostanete třeba ani žádnou zajímavou odměnu, která by se vyrovnala vašemu již nalezenému arzenálu. To, že si z arény neodnesete žádný pořádně vražedný suvenýr, považuji za extrémně nevyužitý potenciál. Jestli jsem za deset měsíců pozapomněl původní hru, jak dlouho mi asi v mysli zůstane tohle DLC?

Světlo bude umírat roky

Bloody Ties jsou naprosto průměrným obsahovým nášupem, který může potěšit snad jen ty nejzažranější fanoušky Dying Light 2 nadšeně očekávající dodatečný obsah, který má hra dostávat příštích mnoho let. V tomto ohledu rozšíření funguje, protože jeho závěr patrně připravuje půdu pro další děj někdy v budoucnu. Mám ale obavu, že jestli další balíček přijde za dalších 10 měsíců, už mě ke stažení nepřesvědčí ani Alešův prosebný pohled.

Bloody Ties podle mě nestojí za to, abyste kvůli nim Dying Light 2 znovu stahovali a instalovali. Pokud ve Villedoru pořád rádi trávíte čas třeba s kamarády a naprosto nutně potřebujete vědět o všem, co se ve městě šustne, asi můžete opuštěnou operní halu předělanou na krvavé kolbiště klidně navštívit. Jen držte svá očekávání proklatě nízko.