Amazing Cultivation Simulator – -apkrig

Prapodivné jméno, které v každém vyjma vášnivých konzumentů čínské high fantasy a wu-šu novel nutně vyvolá představu obdělávání pole, a na pohled cosi jako levnější Rimworld. Posměšné odfrknutí ale není namístě. Pod rozpačitým pozlátkem se totiž skrývá nesmírně komplexní a návykový klenot.

Nejisté začátky

Netroufnu si prohlásit, že budete z ACS u vytržení od první vteřiny. Naopak, s největší pravděpodobností to tak nebude. Tutoriál je tragicky nedostačující, a ačkoliv úplné základy budou hráčům se zkušeností z Rimworldu a jiných survival strategií jasné, nesou se první hodiny ve znamení nepochopení, zmatku, chaosu a nejistoty, jestli s touhle hrou vůbec chcete trávit čas.

Stavění je relativně primitivní a člověk zvyklý na výzvu a okamžité krupobití pohrom, starostí, depresí a zoufalství, co dopadá na hlavu svěřenců právě v Rimworldu, se bude celkem nudit, protože survival aspekt je v ACS daleko méně intenzivní. Postavičky mají systém nálad a pocitů, ale i když jim není do zpěvu, nemagoří z toho, jen maximálně občas odmítnou pracovat, než je to zas přejde.

A aby vaše stádečko vyhladovělo, o to se snad musíte cíleně snažit a zcela ignorovat jakoukoliv snahu zajistit příjem potravy po několik měsíců. Jinak pšenka poroste, vody je dost a vy na stavitelské úrovni brzy tak nějak nebudete mít co dělat, protože všichni nejen že žijí, oni dokonce žijí, tváře mají naducané extravagantními pokrmy, kterých je tolik, že další opulentní chod přistává na stole ještě než vypasení dělníci spořádají ten první, chodí vyzbrojení, teple oblečení a vůbec se zcela drze mají dobře.

Ale ono to dává smysl a počáteční rozpaky zkrátka jen pramení z nepochopení. ACS totiž není survival. Není to hra, která si za cíl vytyčila soupeření se sérií průšvihů. Jenže to hráč samozřejmě neví a hra se moc nesnaží to dát hned zkraje najevo.

Nikoho navíc nelze osočit, pokud bude od ACS očekávat variaci na Rimworld, když zkrátka nejde při nejlepší vůli zastírat, že hra na pohled opravdu působí a zpočátku se i chová tak podobně, až se na rty derou hanlivá (a zcela scestná) označení jako „laciná kopírka“. Sám jsem si to chvíli taky myslel.

I při ohlédnutí po pořádné porci odehraných hodin se nějak nemůžu přinutit tenhle zdlouhavý a slabý úvod hře odpustit. Sama si kvůli němu hází klacky pod nohy. Potřebuje názornější tutorial, potřebuje lepší vysvětlivky a přehlednější návody. Bylo by totiž velmi snadné ji po jednom odpoledni odsoudit jako přinejlepším průměrnou budovatelskou hříčku a už se k ní nevrátit. Což by ale byla příšerná škoda a hra si to vůbec nezaslouží, protože v tu chvíli jste viděli asi tak tři procenta obsahu.

Rimworld? Kdeže!

Ústřední pointa je totiž taková, že nestavíte základnu zubožených trosečníků, co mají prostě jen přežít. Stavíte sektu wu-šu. Mít co do úst je jen úplný základ (nemluvě o tom, že jakmile někoho začnete opravdu učit některou z wu-šu doktrín, naučí se absorbovat energii z okolí a jíst už nemusí vůbec).

Skutečné cíle jsou na mírně odlišné úrovni. Vytvořit si vlastní sílu čchi. Zformovat nesmrtelné jádro ducha. Povznést se na jinou úroveň existence. Dosáhnout nesmrtelnosti a nakonec vstoupit na nebesa jako rovný s bohy. Jinak řečeno, škála je tu někde trošku jinde, a jestli máte dost smažených nudlí, vás velmi brzy naprosto přestane zajímat.

A je to právě ve chvíli, kdy jeden (či několik) z vašich úvodních podržtašků pravidelným tréninkem položí základ k tomu, aby mohl dát lopotě vale a vykročit na křivolakou pěšinu možná někdy vedoucí k nesmrtelnosti, kdy si poprvé vymácháte palec v moři. V přehlubokém oceánu až maniakálně komplexních a propracovaných mechanik, co se prolínají a vrství na sebe. ACS je neskutečně sexy kung-fu cibule. (Nikdy bych nevěřil, že napíšu podobnou větu.)

Jinými slovy: ACS je hra zaměřená na postupnou přeměnu partičky nuzáků ve skvadru naprostých polobohů, co směšné pokusy nebes postavit je zpátky do latě ležérně vymažou z existence jedním kopem z otočky.

Je to nesmírně dlouhá, náročná, ale také vysoce zábavná, chytlavá a návyková cesta. A co je ještě lepší, nebudete to dělat jen tak pro dobrý pocit z progresu, jelikož výzev, jimiž můžete svou vypiplanou družinu otestovat, hra také nabízí víc než dost.

Znalé u tohoto popisu možná napadl Kenshi. A mají pravdu. Srovnání s touto žalostně opomíjenou peckou dává daleko větší smysl než onen propíraný Rimworld.

Dveře ložnice jedině na jih!

RPG mechanik a na sebe navazujících systémů je tu tolik, že když jsem si představil, jak je mám postihnout v textu a nevyplodit u toho těleso o rozsahu rigorózní práce, lehce se mi zatočila hlava. Pocit, že jsem viděl všechno, na mě totiž přicházel pravidelně co zhruba deset hodin, aby mě pak hra vzápětí se smíchem vyváděla z omylu. Velmi mnohokrát.

V úplném základu mystické roviny ACS spočívá fakt, že čchi existuje všude a feng-šuej ovlivňuje všechno. Pět živlů a jejich pozitivní i negativní vzájemné vlivy prostupují celou hrou od začátku až do konce a prakticky neexistuje situace, ve které byste si na to nemuseli dát pozor. Když postavíte ložnici z materiálů rezonujících s živlem vody, ale postel bude z kovu nesoucího element ohně, bude se energie prostředí tak mlátit, že nebožák, kterého tam necháte spát, vám dost možná umře na infarkt z nočních můr. Chcete „ohnivou“ postel? Místnost a dekorace musí být ze dřeva. Protože dřevo podporuje oheň.

Ale pak zase pozor na teplotu. Vycvičený mnich na půl cesty k osvícení už sice ustojí pomalu vulkanický žár, ale v místnosti, která má kvůli přemíře ohnivé energie klima zhruba jako horkovzdušná trouba, se většina smrtelníků vyspí jen jednou. Nemluvě o tom, že když to neodhadnete a podobnou cimru sestavíte ze základního dřeva, můžete pak jen doufat, že vám celé křídlo sekty nelehne popelem.

Čchi tu funguje prakticky jako mana i životy zároveň. Používáte ho k útoku, k obraně, ale i k tréninku, kdy například záleží na míře nasycení čchi v prostředí. Nepotrvá to dlouho, tahle základní mechanika vám přejde do krve a už budete svým perspektivním cvičencům navrhovat meditační místnosti tak, aby doprostřed, kde budou sedět, proudilo co nejsilnější čchi a ještě k tomu ve správném živlu pro toho kterého bojovníka v závislosti na elementu doktríny, kterou jste mu zvolili ke studiu.

Stejně tak třeba rostliny citlivé na spirituální energii porostou lépe v nasycené půdě, ale když hlínu okolo ohnivého stromu nasytíte vodní silou, milé dřevině se to opravdu líbit nebude a začne kolem sebe šířit prokletí. Což ale mimochodem v závislosti na situaci můžete dělat i schválně, protože se to taky dá využít a vznikající esenci zla sbírat pro další upotřebení. A tak.

Že to zní jako docela nápor? Buďte v klidu, jenom začínáme.

Postav si mistra

To pravé pošušňání přijde, až když se naplno ponoříte do piplání samotných postav. Každý adept se trochu víc hodí na jinou doktrínu (někteří zoufalci se nehodí na nic, nebojte se takové prostě poslat na pole a nechat je tam navždy) a její volba pak zásadně ovlivní, co z hrdiny nakonec vznikne. Následuje nabírání zkušeností meditací, otevírání dovedností za inspiraci (skillpointy, řečeno lidskou řečí) a postupné prorážení různých limitů, co vám hra klade do cesty, aby kdysi slabý farmář získával větší a větší moc.

A pak zjistíte, že nejenže další přehršel doktrín, co zpočátku nebyly k dispozici, můžete získat dobrodružstvími na mapě světa, ale hlavně je pak jde přepsat do vlastní knihovny, odkud je mnichové mohou studovat, a učit se tak dovednosti i z jiných doktrín. Přičemž opět záleží na živlech. Když kovového hrdinu přinutíte studovat ohnivou techniku, zvládne to, ale bude to několikanásobně dražší. Přidejte ještě neortodoxní učení a z něj pramenící skilly, které můžete svým svěřencům přihodit jako suplement k jejich doktrínám a snad ani není potřeba rozepisovat, kolik se dá vymyslet buildů.

Rozvoj pokračuje. Vaši mniši formují své zlaté jádro ducha (záleží při tom na ročním období, rovnováze jinu a jangu, počasí, nasycení čchi, živlu, statistikách… zkrátka brnkačka), což je takový třetí level postupu, pochvalujete si, jak máte všechno pod palcem, a pak první z vašich borců prorazí až na úroveň čtyři. Tedy do fáze, kdy může dělit vlastní duši. A tyhle úlomky poté ve stylu jistého temného kouzelníka vázat na předměty, kterým tak věnuje kus vlastní moci.

A k čemu to je, když si tak vlastně oslabíte postavu, ptáte se? Taky mi chvíli trvalo, než mi došlo, že si takhle můžu třeba „odvoldemortit“ větev skillů na výbavu a naučit se jinou, která je v základu s tou první vzájemně exkluzivní, a mít tak obě naráz, ačkoliv to běžnou cestou nejde. Nebo pomocí duší osazené výbavy předat dovednosti vyhrazené pro jednu doktrínu postavě s jinou, a vyšperkovat tak naprostého poloboha. Ze záplavy možností, jak s dušemi naložit, už se mi v tu chvíli ta hlava točila doopravdy.

Nemluvě o tom, že se zhruba v tuhle chvíli taky naučíte zázraky na přeměnu těla smrtelníků, což jim poskytne lepší statistiky, a v hlavě začne hlodat nenechavá myšlenka. „Nešlo by takhle náhodou spolknout reinkarnační pilulku, nechat postavu znovu se narodit jako nuzného smrtelníka, seslat na něj zázraky, zvýšit mu potenciál a vycvičit ho pak díky tomu znovu a lépe?“ Odpověď asi tušíte. Ano, šlo. Je to zcela legitimní postup.

Nejen duchem

Celý předchozí blok textu se vztahoval pouze k postavám, které se pokusí dosáhnout nesmrtelnosti kultivací čchi, což je ale jen jedna ze tří možných cest. Taky se na to všechno můžete vybodnout, k energiím se otočit zády, cvičit své budoucí bohy v jedné z tělesných doktrín a vypěstovat kráčející svatokrádež.

Taková volba komplexitou nijak nezaostává, protože každému fyzickému bijci musíte do těla pumpovat esence nabrané dechovým cvičením v prostředí (jsou jich snad stovky druhů) a pak akupunkturou ono tělo ztvrzovat, cvičit a zlepšovat. A to prosím kost po kosti. Sval po svalu. Orgán po orgánu. Do každého kousku těla, do každé kůstky lze nasázet až šest různých vylepšení. Říkal tu někdo něco o množství možných buildů? Chcete mít třeba borce s neskutečně nabušeným prostředníčkem, který nabijete silou draka? Jak je libo!

Třetí vzadu jsou cvičitelé šendao, kteří na to jdou zase úplně jinak. Půstem a asketismem zvyšují svou úroveň božství, budují si vlastní nebeskou doménu (což je taková mini budovatelská strategie v mnichově hlavě), sbírají víru, kterou pak používají jako surovinu, musíte u nich dávat enormní pozor na negativní, ale i pozitivní náladu, protože potřebují prázdnou mysl… a tak dále.

Ne, málo toho opravdu není. A jak už bylo zmíněno, nesmírně důležité je, že to všechno neděláte jen tak pro nic za nic. Hnacím motorem jsou souboje s gigantickými bossy či dobývání monstrózně silných NPC sekt, na což budete potřebovat partu vypiplanou až na samotnou hranici možností.

To stále není ani zdaleka všechno

A víte co, to by snad pomalu stačilo. Nebudu kazit překvapení a nadšení z toho, když si na další záplavu mechanik přijdete sami. Takže jen heslovitě, pro příklad: Příběh, dialogy, pátrání. Hádanky s prostředím. Stavění poboček po světě, desítky a desítky prozkoumatelných lokací, sestavování a vyvažování formací pro boj, ruční kreslení talismanů, tajná doktrína, která umožňuje kreslit talismany na vlastní duši, probouzení inteligence u zvířat, posvátné relikvie se specifickými požadavky na místnost, questy a systém reputace, alchymie, přeměna jakéhokoliv předmětu na bojový artefakt, vtiskávání vědomí neživým věcem…

Nemyslete si, že jsem snad vypsal všechno. A u posledního jmenovaného se přeci jen ještě zastavím. Za účelem ilustrace toho, do jaké hloubky ACS jde.

Jednou za čas se totiž třeba vlivem příhodného počasí nebo častou blízkostí některého z vašich mnichů probudí v libovolném předmětu vlastní vědomí (později se naučíte to dělat cíleně). Nebyl jsem si jistý, co s tím, pohroužil jsem se tedy do moudrosti internetu. A našel návod s popisem toho, jak to funguje a co se s tím dá dělat. Měl sto dvanáct stránek.

Ještě jednou. Sto. Dvanáct. Stránek. Ohledně jedné mechaniky. Je potřeba něco dodávat?

Snad jen to, že abyste si měli šanci tuhle hru užít naplno, bez moře volného času to jednoduše nepůjde. Zda je to negativum, nebo pozitivum, závisí samozřejmě na každém zvlášť.

Šest létajících mečů

V téhle chvíli asi nikoho samým překvapením nepošle do jiné úrovně existence fakt, že i samotný boj je neskutečně komplexní a počet bojových statistik opět stoupá někam do tuctů. Bitvy jsou nicméně řešeny velmi pasivním způsobem, ona složitost spočívá spíše ve vaší přípravě před samotnou akcí. Jakmile na ni dojde, prakticky jen zacílíte nepřítele a sledujete, kterak si váš vypiplaný hrdina povede. Maximálně mu občas změníte cíl nebo odkliknete kouzlo. Aktivní akční hratelnost s úhyby či časováním útoků tudíž čekat nemusíte.

To ovšem neznamená, že by bojům scházely grády či chybělo potřebné drama. Když třeba se semknutou skvadrou svých elitních mnichů bojujete s formací nepřátelské sekty a obě družstva už mají na kahánku, obě formace už se rozpadají a melou z posledního, budete své svěřence niterně prosit, aby ještě chvilku vydrželi, vysílat modlitby ke všem možným předkům a božstvům, aby honem vyrovnali energii, aby ustáli ještě jeden nápor nepřátelských kouzel, co hrozí je smést z oblohy.

Přeci jen se jedná o postavy, co jste si piplali vyšší desítky hodin (a to minimálně), tak nějak prostě přirostou k srdci. Hra naštěstí nemá žádnou permanentní smrt, vždycky si můžete načíst uloženou pozici (immortal mód pouze s jedním save slotem doporučuji – minimálně zpočátku – naprosto ignorovat), ale to nemění nic na tom, že když se mi konečně po mnoha pokusech povedlo pokořit jednu z NPC sekt, euforická pýcha a pocit z vítězství byly naprosto opojné. Jedná se o obrovskou satisfakci. Nepilovali jste si je zbytečně. Jsou z nich mistři a nepřátelská sekta i se svými poklady vám leží u nohou.

Je to jak uvařit vajíčko přesně tak naměkko, jak jste chtěli. Což taky není žádná sranda a když se to povede, pocitu ve stylu „jsem naprostý bůh“ se lze ubránit jen velmi ztěžka.

Ještě zajímavější jsou ale souboje se zmiňovanými bossy. Ve hře jsou celkem tři, což se právem může jevit jako nevelký počet, ale zase je potřeba si uvědomit, že každý z nich má tolik mechanik a útoků, že by se za ně nemuseli stydět ani nejtěžší raidbossové z World of Warcraft. Navíc si sami můžete vybrat, jestli se impozantní stvůru pokusíte pokořit obtížnějším způsobem, což vás pak samozřejmě odmění kvalitnější kořistí. A když drakovi třeba nejdřív usekáte drápy či ocas, než ho sprovodíte ze světa, získáte cenné materiály ke craftu extrémně vzácných artefaktů navíc. Takže žádná zívačka.

Bavlnku nečekejte

Což by se dalo vztáhnout i na celou hru. ACS umí být velmi nekompromisní a místy až krutý zážitek, takže musí přijít na řadu jedna odvěká rada: Ukládejte, ukládejte, ukládejte. A rozhodně ne jenom do jednoho slotu. Předejdete tím jednak řadě trampot, jednak… ono se vážně stačí jenom hloupě ukliknout. Omylem například pošlete svého nadějného mladíka sníst elixír a přehlédnete skutečnost, že se vám medikament válel rok ve skladu, kde pomalu pohlcoval čchi, takže ho v sobě má momentálně víc, než váš učeň zvládne… a bez milosti ho to zabije. V takovou chvíli se nedávná uložená pozice opravdu hodí.

O něco horší rány do vazu dovede přivodit fakt, že nejdřív zkrátka nevíte, jak na to jít správně. Počítejte s tím, že první postavy, co se pokusíte vycvičit, s největší pravděpodobností skončí jako úplná nemehla. Některé doktríny například prostě potřebují určité úrovně statistik a podobně, což ale napoprvé nemáte šanci vědět. A nenávratně pokazit třeba studenta stylu šendao je dětsky jednoduché. Stačí to přehnat s asketismem, úroveň božství nezvratně vystoupá příliš vysoko a postava zahyne při nebeské zkoušce, která předchází povznesení, protože jste to uspěchali a hrdina ještě neměl potřebnou sílu.

Z mého pohledu vnímám podobně provedený design spíše jako klad. Líbí se mi, že jsem si na podobné věci musel přijít, postupně se všechno naučil a opravdu silné postavy vznikly až několikerým opakováním přístupu „znovu a lépe“.

Ale zároveň rozumím, že to někoho jiného může frustrovat. Nebudu tudíž vynášet soudy a omezím se na prosté prohlášení: Hra se nebude obtěžovat vám v čemkoliv napovídat, radit či pomáhat. Budete si to muset vydřít sami. Občas metodou pokus omyl. A ACS se nerozpakuje omyly trestat.

Co na vrcholu?

ACS nemá konec v pravém slova smyslu. I samotné nanebevzetí je jen dílčí bod, protože povznesený mnich za sebou nechá sochu, která poskytuje další bonusy zbytku sekty, jde tedy jen o jednu z řady mechanik, nikoliv konečný cíl. Za ten by se dalo prohlásit poražení všech bossů a ovládnutí celé herní mapy včetně všech paláců konkurenčních sekt.

Pak už není co dělat a není proč využívat nově nasbírané poklady, maximálně prostě pro radost, protože reálnou pointu to nemá, když už je vaše jednotka šňupačů kovových pilin beztak schopná cokoliv roztrhnout vejpůl s ležérně znuděným výrazem v jejich osvícených tvářích.

Ale je potřeba nezapomenout na jeden… drobný detail. První (a pochopitelně nejslabší) NPC sektu jsem byl schopný porazit, když jsem měl odehraných dvě stě (!) hodin. Že se nakonec obsah vyčerpá, tak opravdu nemám potřebu kritizovat, když tomu předchází tak robustní porce rozmanité a komplexní zábavy.

A byl to háček zaseknutý takovým způsobem, jaký dlouho nepamatuju. Usínal jsem s plány, co chci udělat další den, co chci vyzkoušet, jakou postavu chci dál rozvíjet, co chci získat. Pak se mi o tom zdálo. A po ránu jsem ke své sektě sedal, pomalu ještě než jsem rozlepil oči.

Odměnou mi byl hřejivý pocit ze vzrůstající moci mých mnichů, hmatatelný, znatelný progres, neustálý přísun nových možností a směrů, kterými se vydat, a, jak to u podobných her bývá, řada kouzelných minipříběhů.

Třeba když mi omylem na infarkt zahynul host, protože jsem ho ubytoval v ložnici se zlým feng-šuej. Stopy jsem zahladil tak, že jsem tělem nakrmil svůj prokletý strom. Když už, tak už. Beztak mě pak jeho sekta neměla ráda.

Nebo když mému mnichovi upadl penis. Vážně. Jedna technika je totiž tak silně prostoupená ženskou energií jinu, že pokud ji necháte studovat muže, jaksi to odstraní místo, kde se koncentruje jang. Tedy nádobíčko. Ale to nevadí, protože si ho pak zase můžete nechat narůst. Větší a majestátnější než kdy dřív!

Nemluvě o tom, že oddělená tělesná partie zůstane původnímu majiteli v inventáři. Můžete z ní třeba vyrobit artefakt. A pak s ním někoho zabít. Chcete klan létajících pyjů? Jde to!

Abych byl nicméně fér: Emergentní zážitky tu sice vznikají, ale zas ne až tak často jako třeba ve zmiňované konkurenci. Hra je výrazněji zaměřená právě na tvarování postav a budování mocné sekty, náhodná rozmanitá dobrodružství v otevřeném světě po vzoru Kenshiho tu figurovat nemohou.

Pár komunitních záplat

Pokud by to snad bylo potřeba říct explicitně: Z ACS jsem nefalšovaně nadšený. Kdybych měl vybírat nejlepší hru, co jsem letos recenzoval, bylo by to s Cušimou rameno na rameni.

To však neznamená, že by se jednalo o produkt bez chyby. Na uživatelské rozhraní si sice po chvíli zvyknete, ale rozhodně bych ho neprohlásil zrovna za vrcholný výkvět příjemnosti. Anglická lokalizace není úplně ideální, občasné zmatky vznikají i kvůli tomu, že se hra někdy neumí pořádně vyjádřit.

Také se lze poměrně často potkat s problémem pramenícím z překladu ze znakového jazyka – slova psaná v latince se někdy mají tendenci nevejít do malých polí připravených na znaky. A kolem a kolem je zkrátka znát, že vývojáři prostě nevlastní ropné vrty, a produkční hodnoty tak nemohli obestlat balíky peněz. Zážitek je tak silný a propracovaný, že mi to po chvíli začalo být srdečně jedno, ale zmínit se to musí.

O něco víc bych uvítal pár pokročilejších nástrojů při správě sekty. Například určit zónu se zákazem vstupu nebo alespoň možnost nastavit dveřím, kdo skrz ně smí projít, citelně chybí. Buď to, nebo by vaše svěřené entity mohly disponovat alespoň základním pudem sebezáchovy.

Když totiž třeba pěstujete vzácný lotos, co roste jenom v teplotách nižších než sto dvacet stupňů pod nulou, opravdu nechcete, aby vám do podobné místnosti vlezla kočka a uložila se tam ke spánku. Já vám nevím, ale ta moje skutečná má tendenci snobsky skákat po kobercích, aby si náhodou neochladila ťapky na dlaždičkách, těm herním by mohlo aspoň dojít, že do mrazničky s absolutní nulou se neleze.

Stejně tak by se hodila možnost nastavit skladištím jmenovitě konkrétní předměty, které do nich budou vaši nohsledi ukládat. Můžete totiž vybrat jen druh a kvalitu zboží, jenže když máte například pilulek v živlu vody s takovou a takovou kvalitou víc, přijdou do podobného skladu všechny. A co když tam chcete jenom tu jednu! Půl království za pokročilé třídění!

Určitou zdlouhavost také nemusí skousnout každý. Načančat si ideálního mnicha zkrátka trvá a herní smyčka, pokud se budete soustředit jen a pouze na onu jednu postavu, v takovou chvíli opravdu umí být velmi rozvláčná. Naštěstí ho můžete nechat meditovat a mezitím třeba zkrášlovat sídlo klanu dekoracemi, cvičit někoho jiného, vyrazit na dobrodružství a podobně. Tak či tak, jistý grind občas prostě zpozorovat lze. Je zpracovaný chytlavě, takže mi vlastně vůbec nevadil, ale pokud se pro vás rovná sprostému slovu, pozor na to.

A poslední výtka: Křivka progresu je určitou dobu (aby bylo jasno, bavíme se třeba o sto padesáti hodinách) hladká a plynulá, ale pak přijde poměrně výrazný prostoj. Draka už skolíte levou zadní, ale konkurenční sekty vás pořád bez problémů vystřelí z bot a žádná výzva „uprostřed“ neexistuje. A tohle prázdno by si zasloužilo něčím naplnit.

V zájmu spravedlnosti je ale zároveň potřeba dodat, že hra je plně otevřená komunitnímu obsahu a modů už se stačilo vyrojit jak hub po dešti. Z principu věci nemůžu do hodnocení zahrnout práci komunity, ale vězte, že modifikace upravující například informace ve stavební mřížce či poskytující další pokročilá nastavení, jak sektu lépe spravovat, samozřejmě existují.

Je to pecka

Pár výhrad by se tedy sice našlo, ale upřímně, když porovnám jejich váhu s tím, co mi hra byla schopná nabídnout, skoro se až stydím na ně poukazovat.

Rovněž jsem narazil pouze na naprosté minimum problémů technického rázu. Hra za více než dvě stě hodin ani jednou nespadla. Párkrát mi mnich odešel hrát go uprostřed bitvy, protože si nevšiml, že několik nepřátel ještě žije, což vyřešilo opětovné udělení rozkazu. Jednou se zasekl mlýn a odmítal mlít, dokud jsem ho nepostavil znovu. Jinak řečeno, nezřetelná kapička mizící v oceánu.

Kdo má blízko k žánru wu-šu fantasy, ten snad ani doporučení nepotřebuje a měl by Amazing Cultivation Simulator koupit a stahovat už někde po dvou odstavcích. Ale i pokud je vám tenhle svět cizí, avšak herní žánr máte rádi, nenechte se odradit. Tematika bude možná zpočátku matoucí a nelze popřít existenci jisté kulturní bariéry, ale fantastická hloubka mechanik a herních systémů je univerzální řeč, co platí bez ohledu na zasazení.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *